cs en ko

Existuje škola Štěstí a Úspěchu?


- October 20, 2022

Je červen roku 2004. Počátek dlouho očekávaného léta, které slibuje odpočinek a rodinnou pohodu. Pro mne současně začátek nové životní role. Vycházím z polikliniky s potvrzeným šestým týdnem těhotenství. Zaplavila mě obrovská vlna štěstí. Najednou mám pocit, že svět dostal úplně jiný rozměr. V hlavě se mi rodí spousta otázek. Všechno je tak nové, nepoznané. Ještě týž den, bez ohledu na doporučení odborné literatury učinit tak až po ukončeném prvním trimestru těhotenství, informuji o svém štěstí celou rodinu: “Budeme mít miminko!”. Když jsem tu větu zopakovala po desáté, začal mě svírat jakýsi tíživý pocit odpovědnosti. Strašně rychle se nové a nepoznané změnilo v běžnou součást mého života, která s sebou přináší především odpovědnost.

Nic člověka nevrátí zpět do reality jako osobní zkušenost. Narodila jsem se roku 1980. Prvních pět let své povinné školní docházky jsem chodila na klasickou základní školu a poté přešla na osmileté veřejné gymnázium. Po maturitě jsem byla přijata na Univerzitu Palackého v Olomouci, obor právo. Následovala tříletá koncipientská praxe, advokátní zkoušky a výkon advokátní praxe. Celý proces svého vzdělávání od 1. třídy základní školy až po státnice na univerzitě je pro mne propojen spoustou stejných proměnných. Mezi nimi memorizace, nuda a obecný disrespekt celého vzdělávacího prostředí a procesu jsou těmi, které mi přijdou bez dalšího okamžitě na mysl. Má nejmladší sestra se narodila v roce 1993. Své vzdělávání prožila plně v klasickém veřejném vzdělávacím systému a završila jej maturitou roku 2011. Zeptala jsem se jí, co prvního jí vyvstane na mysl, když se řekne škola?. Odpověděla: ”Stres, neporozumění.” 

“Budeme mít miminko!” a co dál?  

Začala jsem poprvé přemýšlet o životních hodnotách jako o ústředním bodu svého bytí. Začala jsem se ptát. Začala jsem žít svou otázkou víc než kdy jindy. Pro mého syna. Povedu ho v souladu s respektující filozofií manželů Kopřivových, povedu ho k zodpovědnosti cestou sebereflexe, pochopení příčinné souvislosti, místo “Ty zase”, “Ty nikdy” se budu ptát “Co bys potřeboval” nebo budu sdělovat své potřeby “Já bych potřebovala” čistě s láskou a respektem bez odsudků či obvinění, ale co potom? Co bude potom až nastoupí do 1. třídy základní školy? Jaké školy? 

Cesty mým a sestřiným vzděláváním mě dovedly k jednomu závěru – obě jsme odmaturovaly. Já díky své schopnosti učit se zpaměti a má sestra díky intenzivní podpoře celé rodiny, která ji pomáhala při vysvětlování učební látky, jelikož není vybavena fotografickou pamětí. Ani jednu z nás na této cestě nedoprovázela škola jako partner. Školou jsme od A do Z prošly na základě samostudia, možná tu a tam s kapkou štěstí, ale hlavně na konci s pocitem vysvobození z konstantního pocitu ponížení. Má sestra ve studiích na vysoké škole nepokračovala…

Mé očekávání od vzdělání pro mého syna začalo mít reálné kontury. Především chci, aby byl slušný člověk a zodpovědný občan. Nemohu vědět, zda bude i akademicky nadaný, ale škola, kterou hledám mu dá šanci. Dá mu příležitost v rovném, respektujícím prostředí s pevnými hodnotami a zásadami rozvíjet svůj potenciál. Nabídne mu kvalitní kurikulum a představí mu ho tak, aby ho uměl sám uchopit a zpracovat. Nebude mu nabízet odpovědi dřív než položí otázku. Dá mu prostor myslet. Dá mu prostor se zeptat. Nebude ho hodnotit a odsuzovat, nýbrž respektovat a motivovat. Zkrátka ukáže mu, jak na to! A pokud můj milovaný syn se na své cestě rozhodne být květinářem namísto právníkem a dosáhne toho, pak jsem našla Školu Štěstí a Úspěchu!

Celý svůj život žiju v Ostravě. Byla jsem si hned od počátku vědoma toho, že veřejné školství v našem kraji není schopno naplnit již první z mnou nastavených hodnot – respektující prostředí. V Ostravě v průběhu několika posledních let ale vyrostla spousta soukromých škol, což mě naplnilo nadějí. Myslím si, že v jejich počtu při zohlednění počtu obyvatel by Ostrava mohla klidně konkurovat Praze. Vybrat tu pravou soukromou školu shledávám jako největší životní výzvu pro rodiče. Většina z nich působí jako “ty pravé” pro vaše dítě a až s odstupem času, až s prožitkem, kterému jste chtěli tou pravou volbou předejít zjistíte, že jste volili špatně. První úskalí privátního školství škol zapsaných v rejstříku škol ČR je, že tyto s sebou nesou rámcový vzdělávací plán České republiky. Jeho nedostatečnost vyvažují tím, že slibují, že “to jde i jinak”. Tedy stejné kurikulum, ve většině podané nějakou “hravou formou” či často uvádějí “formou zážitkového učení”. Smutné je na tom ale to, že se děti obsahově stále učí to samé jako v minulém století (v mnohém při srovnání učiva mé první třídy s tím, co se učila má sestra či dokonce má maminka je jen těžko hledat rozdíl). Jiné privátní školy jsou navíc vysoce selektivní. Děti podrobují přijímacím testům za situace, kdy je ještě ani nic nenaučili. Takové soukromé školy považuji za hodnotově pod úrovni veřejných škol, když jdou zcela proti úplně základní myšlence tereziánských reforem a zavedení povinné školní docházky. 

Věděla jsem, že nechci “rámcový vzdělávací plán ČR jinak”, ani jakýsi test, který hned zkraje jeho životní cesty mého syna zařadí do škatulky “génius” nebo “hlupák”. Hledala jsem školu, která jasně deklaruje svoje poslání, cíle, pracuje na kurikulu, které odpovídá potřebám doby, reaguje na změny ve společnosti, vyvíjí se, komunikuje, respektuje, aby mohla být respektována, záleží ji na pocitech studentů a rodičů a hlavně a především otevírá příležitosti k úspěchu, který není definován společností, ale každým jednotlivcem dle jeho přesvědčení. Do The Ostrava International School (TOIS) jsem přišla jako maminka tří synů. Dnes z pozice právního zástupce TOIS pomáhám jejímu vedení. I když má TOIS stále na čem pracovat vím, že je pro mé děti Ta pravá!

Nikola Gray Jirousek – TOIS Board Vice – Chair
Photo by Tomáš Škoda

Related posts

Loading